Patří k poradcům, kteří složili náročné zkoušky, aby získali mezinárodně uznávaný certifikát. Svým klientům sestavuje finanční plány. „Určité věci ale neudělám, ani kdyby klient chtěl,“ tvrdí finanční poradce Jiří Kubík.

Jak poznat dobrého finančního poradce? Solidního a profesně zdatného člověka, který mi nevnutí nevýhodný produkt jen proto, aby z toho měl co nejvyšší provizi?
První jsou dobré reference, které se dají ověřit. Z odbornosti bych vypíchl titul EFA (European Financial Advisor) či EFP (European Financial Planner). Tím mohu jednoduše poznat schopného a vzdělaného poradce. Ten nikam netlačí, dobře zhodnotí, hodně se ptá, naslouchá a po rozboru teprve navrhne určité cesty řešení. Vše dokáže dobře a srozumitelně vysvětlit i pro laika. Klient jasně chápe, co je účelem a kam spolu jdete a kde je cíl. No a špatný poradce je přesný opak.

Říkáte EFA a EFP, co je to za tituly? A je náročné k nim složit zkoušky?
Toto vzdělání je od asociace EFPA Europe, což je nejrespektovanější evropská organizace udělující certifikáty v oblasti finančního poradenství a plánování. K dnešnímu dni je v ČR asi 350 poradců s těmito tituly. Cílem je mít vzdělaného, etického a stále se učícího poradce. Pokud chce mít poradce nejvyšší vzdělání, musí mít historii, navštěvovat roční kurz a na konci úspěšně složit písemnou a ústní zkoušku. Navíc, aby o titul nepřišel, musí každý rok své znalosti obnovovat a doplňovat. To vnímám jako největší přínos. V EFPA ČR se bereme jako rodina a pomáháme si i napříč různými společnostmi. To jsem nikde jinde neviděl.

Jak jste tyto zkoušky skládal vy? Jak dlouho jste se na připravoval a co všechno jste si musel nastudovat?
Titul vnímám opravdu prestižně. V kanceláři jsme se domluvili, že titul složíme jako tým. Celý rok jsme chodili na semináře. Tam jsme kromě získávání informací i hodně diskutovali. To mi dalo nejvíc. Zkouška byla opravdu těžká. Vychází to i z toho, že v celé Evropě musí být zkouška na stejné úrovni. Spoustu věcí denně používáte, ale některé jsem se musel doučit a rozšířit si i svoje obzory. Kromě všeho jsem také zjistil, že svoji práci dělám dobře.

Jak je rozdělen trh poradců? Jsou na něm už i finanční poradci, kterým se za služby platí přímo, anebo je to stále o provizích od poskytovatelů finančních poradců? Má smysl toto řešit? 

Ano, v ČR jsou nyní dva modely placení poradců. První je provizní, to znamená, že poradce dostává provizi od finančních společností, druhý je placené poradenství na fakturu. Co je lepší? Z mého pohledu se to nedá říci. Oba modely by měly fungovat společně. Víte, cílem poradce je tvorba aktiv. To znamená, aby rodina bohatla.

Jsou české domácnosti vůbec ochotny platit za finanční poradenství?
Pokud máte rodinu, která si celý svůj život nic neodkládala, neušetřila, žije spotřební život, těžko by byla ochotna zaplatit například za první schůzky s poradcem 20 tisíc Kč. To znamená, že se zase nikam nedostane a žije svůj zajetý život. Oproti tomu u provizního modelu nic neplatí, a přesto může bohatnout.

Máte takové klienty?
Když klient získá důvěru a vidí přidanou hodnotu, teprve potom je ochoten měsíčně či ročně něco platit. U mě to znamená, že by 20 procent mých klientů již byla ochotna platit na roční bázi. Je to proto, že je mezi námi důvěra, vidí přidanou hodnotu, vědí kam jdeme a reálně vidí, že se mnou bohatnou.

Jaké služby finanční poradce lidem běžně nabízí?
Primárně je to finanční plánování. Další doplňkové služby mohou být: advokacie, realitní služby, daňové poradenství apod. Tyto doplňkové služby řeší již další odborník, který je prověřený.

Jaké služby od poradce naopak nečekat?
Za hranou jsou většinou již například prodej elektřiny, také prodej neprověřených investičních instrumentů. Dnes jsou to hojně využívané firemní dluhopisy různých s.r.o. a podobně.

Lze nějak hned poznat špatného, případně nezkušeného finančního poradce?
Chyby často dělají nováčci z řad ne moc schopných vedoucích, ale i ostřílení pardálové, kteří se za dvanáct let nic nového nenaučili. Špatný poradce může být i ten, který udělá vše, co klient chce. Já třeba určité věci neudělám, i kdyby mě klient prosil. Je to spíše na domluvě. Kam se chce klient v rámci spolupráce dostat a poté nastavit pravidla. Každý klient je jiný.

Říkáte, že některé věci neuděláte, i když by vás klient prosil. Co tím konkrétně myslíte?
Nespolupracuji s klienty, kteří se odmítají pojistit, i když nemají majetek, který by jim nesl nějaký pasivní příjem což znamená, že z hlediska financí velice riskují.

Třeba mají špatné zkušenosti s pojištěním…
Samozřejmě odmítání pojistit se může vycházet ze špatných zkušeností, ale to znamená, že klient si nezajistí svoje příjmy. Pokud je naším cílem tvořit aktiva, nedává mi velký smysl spořit si tři až pět procent příjmů, ale žít v nejistotě v tom smyslu, že za dva roky také můžu žít z životního minima. Případně vůbec nežít a nechat po sobě nezajištěnou rodinu.

Jak se stavíte k úvěrům?
No, to je na další kapitolu. Nesmyslné a rizikové úvěrování odmítám stejně jako tak absenci pojištění.

Co dál odmítáte?
Poslední kapitolou je asi nepochopení tvorby aktiv. To znamená, že pokud člověk ani po dvou letech nezmění svůj konzumní život, nedává moc velký smysl ztrácet náš společný čas.

Možná je to otázka, které se do dnešní doby příliš nehodí, ale řekněte, proč si komplikujete život? Proč klientovi nutíte, aby se pojistil pro zdravotní rizika, a nesjednáte mu úvěr, aby si mohl pořádně zautrácet?
To vychází z mých životních zkušeností. Mám od narození zdravotní problémy. A tak třeba také vím, co stojí zdravotní péče a jaké to je, když vám nikdo nepomůže a musíte se někde prosit. Abych tak řekl, vážím si důležitých věcí.

Každý člověk si chce dlouhodobě udržet svůj životní standard. Pokud máte zajištěné svoje příjmy, můžete si dlouhodobě tvořit aktiva. Tím pádem máte svobodnější život v rozhodování, můžete dát výpověď v práci, která vás přestane bavit. Máte celkově spokojenější život.

Autor: Daniel Tácha, publikováno na iDnes.cz